Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index černý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index modrý
černobílý index černý
zelený index černý
modrozelenočerný cestování
modrozelenočerný mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Cestování a tramping

CestováníCesty stopemČundr 2000Na jih 2017Na jih 2018Polsko 2020Vltava 2021
Praha 2023

Moje trampování a cestování mezi léty 1985 – 1991 a dále až 1995

Vidím tisíce výhledů a prožívám stovky západů slunce. Světlo mi smahne tváře a vítr voní z mých vlasů.
To vše je stále v mém nitru. Umíš pochopit jakýma očima se na tebe dívám?
Slyším šumění stromů a sleduji opad barevného listí. Ptáci zpívají jen pro mě a zvěř zobrazuje svou stopu.
To vše je stále v mém nitru. Umíš pochopit jakýma očima se na tebe dívám?
Cítím teplo v údolích a zakouším chlad při stoupání do svahů. Od dechu stoupá pára a námahu doplňuje tlukot v srdci.
To vše je stále v mém nitru. Umíš pochopit jakýma očima se na tebe dívám?
Piju vodu čirých pramenů a chutnám lesní plody. Vnímám nádheru barevných dní a tajemství tmavých nocí.
To vše je stále v mém nitru. Umíš pochopit jakýma očima se na tebe dívám?
Samota sděluje úvahy a tvoje společnost inspiraci. Toulám se sám a toulám se s tebou.
To vše je stále v mém nitru. Umíš pochopit jakýma očima se na tebe dívám?

Níže uvedené názvy jsou místa, která jsem navštívil. K některým místům jsem si napsal poznámky z cesty, k některým ne. Myslím, že seznam není kompletní, protože jsem ho psal podle vzpomínek. Je to škoda. Viděl jsem a navštívil tolik míst, že si je už podle názvu neumím vybavit. Některá místa si už neumím vybavit vůbec. Mnohokrát se mi stane a stává, že navštívím nějaké místo, obec nebo město a divím se tomu proč to tam znám. Není to "Déja vu", protože já vím, že tam a tam je konkrétní budova, cesta nebo zajímavost. Není to pouze pocit, je to realita, kterou neumím spojit s minulostí. Většinu míst jsem prošel pěšky, nejezdil jsem autobusem ani nestopoval. Do zahraničí jsem ale několikrát po roce 1991 stopem jel.

V těchto letech jsem měl více volna. Pracoval jsem na montážích. Měl jsem vždy buďto den a půl nebo tři dny a půl volna za sebou. Ostatní dny se pracovalo od východu do západu slunce. Po seznámení s Jájou, mou ženou, se způsob cestování změnil. Místo spaní pod širákem pouze ve spacáku na karimatce a mytí v potocích jsme začali využívat penzióny s kvalitní hygienou i když několikrát jsme spolu pod širákem byli nebo jsme přespali pouze v autě. To není stížnost. Vše se mění. O těchto cestách zde ale nepíšu. Možná, že seznam míst by byl ještě obsáhlejší. Do té doby jsem si myslel, že se budu toulat celý život. Člověk se ale všeho nasytí a níže uvedený seznam je toho důkazem.

Dlouhé trasy

Přechod Čech ze severu na jich
Od hranic s Německem a města Šluknov až do Dolního Dvořiště a hranic s Rakouskem. Cesta trvala 10 dnů. Z toho Prahu jsem přešel za 1 den. Většinu cesty po Praze jsem šel kolem nebo po nábřeží. Pochopitelně jsem mrknul i na Staroměstské náměstí a Staré město.
Chtěl jsem vyzkoušet, zda je možné ujít velké vzdálenosti bez nějakých překážek. Většinou jsem šel po používaných cestách nebo přímo po silnici. Představu, že bych šel po turistických cestách jsem vzdal, protože bych si dost zašel.

Přechod Slovenska ze severu na jich
Od hranic s Polskem až k městu Komárno na Dunaji. Většinu trasy jsem šel kolem řeky Váh. Cesta trvala také 10 dnů. Když jsem byl na cestě asi osmý nebo devátý den pod širákem v kuse, zastavil jsem se v malé hospůdce. Přisedl si ke mně cikán a pořád se chtěl o něčem bavit. Neznal jsem ho, nevěděl jsem co chce a tak jsem na jeho zájem moc nereagoval. Chvíli mlčel, pak se ke mně přiklonil a říká: "Našinský a stydí sa za nás.", a poté odešel. Na toaletě jsem se podíval do zrcadla. Dobře se opaluju a tak jsem byl po devíti slunečných dnech "černej jak bota". Konečně jsem pochopil proč se tak angažoval.
Ve spodním Pováží, kousek od soutoku s Dunajem je oblast kde se ve velkém pěstují melouny. Při procházení touto oblastí mi meloun k ochutnání nabízel snad každý. Rád jsem ochutnával, ale koupit jsem nemohl. Kam bych je dal?
Kolem Pováží a Dunaje je oblast osídlená Maďary. Na cedulích u obcí je nejdříve maďarský a potom slovenský název. Maďaři jsou nacionalisti s vysokým míněním o sobě samých. Vešel jsem do jednoho obchůdku v malé maďarské vesničce a chtěl si něco koupit. Mladá maďarka dělala, že mě neslyší a odmítala mi přes pult dát zboží. Říkám jí: "Nejsem ani slovák ani cikán, jsem čech. V čem je problém?" Mlčela a tak jsem dodal: "Nechceš jít na rande?" Trochu se pousmála, takže rozuměla, ale stále nic. Vzdal jsem to a šel dál ke Komárnu na Dunaji.

K mému vybavení a mému přístupu
Měl jsem v plánu projít cestu z Čech do Francie. Ze západního konce Čech je Francie přes Německo blíže než Slovensko. Nebo jsem si přál dojít pěšky až do Číny a do Indie. Tyto cesty jsem ale už neuskutečnil. Při dlouhých cestách člověk získá představu o velikosti země kterou přešel. Umím si představit jak cestoval např. Marco Polo. Nepřipadá mi to nereálné. Běžně ujdu denně kolem 30 kilometrů bez větší námahy. Pěšky člověk vidí a prožije to, co s autem nejde.
Spal jsem většinou na místech, kde se dalo snadno schovat před deštěm. Míval jsem, ale štěstí, že většinou v místech kde jsem vandroval nepršelo. Snažil jsem se využívat přírodní materiály, takže jsem napřed vytvořil lůžko z chvojí nebo ze sena. Na to jsem položil karimatku a poté spacák. V zimě jsem si ve spacáku dával na spodek nohou a chodidel obrácenou čepici z kožešiny a stáhl ji volně řemínkem. Míval jsem i celtu pro případ nečekaného deště.
Pokud při cestách jemně pršelo nebo mrholilo, tak na mně věci uschly za chůze.
Na nohách jsem měl při putování jen jednoduché topánky a někdy ponožky. Ráno před cestou stačilo namazat chodidla větším jelením lojem, aby se nedělaly puchýře a odřeniny. Šlapalo se mi pohodlně za každého počasí.
Batoh na zádech byl vždy velmi lehký. Nejnutnější vybavení a minimum zásob. U pasu jsem míval čutoru na pití s filcem. Ten stačilo namočit a pití zůstalo studené. V čutoře byla vždy jen voda. Pivko jsem si občas, ale málo, dal jen v hospůdce.
Každý den jsem dokázal najít vodu, kde se dalo umýt. Oheň jsem nedělal, abych nesmrděl od kouře i když sirky a tzv. KPZetku jsem měl.
Při volném tempu chůze a lehkém jídle s vodou jsem nebyl cítit potem ale větrem. Příjemně jsem voněl. Od toho je rčení: "ošlehán větrem". Nebyl tedy problém pohybovat se mezi lidmi i po několika dnech pod širákem.
Chci ještě zmínit zvěř, kterou jsem potkával. Po několika dnech pohybu po cestách a lesích o samotě dojde k vnitřnímu zklidnění. Člověk si všimne, že ptáci v jeho přítomnosti hned neodlétnou a ani neutichnou a zpívají dál. Pokud jste ovšem moc blízko nebo děláte rachot tak zmizí. Srnci, srnky i jiná zvířata mě pustili mnohem blíž než obvykle. Také jsem se naučil všimnout si ihned jakéhokoli pohybu nebo věci, která "tam" nepatří. Stalo se mi, že jsem se ukryl na noc do seníku a srnec nebo srnka žrali seno přímo vedle mne. Mohl jsem se jich dotknout. Snažil jsem se nehýbat. Po chvíli srnec leknutím vystřelil jako šíp a vydával při běhu zvuky jako když štěká pes.
Právě se mi vybavilo jak jsem procházel dopoledne hustou mlhou po krajině a přitom mrzlo. Neměl jsem čepici a na vlasech mi pomalu přimrzával led, až se vytvořily rampouchy, které mi cinkaly kolem uší a na čele. Dostal jsem se do vesnice a vešel do obchodu pro snídani. Podle pohledů obsluhy i lidí kolem jsem musel vypadat bizarně. Asi si mysleli, že vidí Krakonoše.
V době, kdy jsem se toulal, jsem nebýval prakticky nemocnej.

Denní až několikadenní trasy - jen nepatrnou část jsem si zapsal nebo dokázal vybavit

Krkonoše, Sněžka, Obří důl, Růžová hora, výstup na Studniční horu a prameny Úpy
Turnov, Český Ráj, Trosky
Cesta z Bezdězu do Liberce přes Mimoňský lesní komplex a Ještěd
Úštěk, Helfenburk zvaný Hrádek, Dubá, Doksy
Doksy, hrad Jestřebí, Čertovo údolí, Česká Lípa, Máchovo jezero, Bezděz
Mělník, hrad Kokořín a Kokořínsko, zámek Houska
Mělník, zámek Liběchov, Štětí, Mělník
Mělník, Říp, hrad Hazmburk zvaný Klapý
Litoměřice, hrady Kamík a Kalich
Teplice, hrad Kyšperk, Ústí nad Labem
Pernštejn
Stráž nad Ohří, Horní hrad, Klínovec
Domažlice, Kdyně, přehrada Nýrsko, hrad Pajrek, Špičák, Černé a Čertovo jezero, Pancíř
Zbiroh, Drahoňův újezd, Přísednice, Jablečno, hrad Řebřík, Zbiroh, Týček, Líšná
Zbiroh, Drozdov, hrady Žebrák a Točník
Zbiroh, Trebnuška, Terešov
Cesta na kolech ze Zbiroha přes lesní oblast do Skryjí a na hrad Týřov
Beroun, Tetínské skály, Srbsko, Karlštejn
Křepenice, Drbákov, Albertovy skály, Slapy – Vltava, Hrazany, Ostroměř
Veselí nad Lužnicí, rybníky Rožmberk …,Třeboň, Jindřichův Hradec
Cesta ze Znojma okolo přehrady Vranov, Lančov, hrad Cornštejn, zámek Bítov
České Budějovice, Hluboká nad Vltavou a zpět
Rožmberk nad Vltavou, Rožmitál na Šumavě
Habartov, přehrada Horka, Kraslice
Zámek Hřebeny
Pardubice, zámek Pardubice, hrad Kunětická Hora
Kojice a duny u Sváravy
Hradec Králové, přesypy u Rokytna, Císařská Studánka
Česká Skalice, přehrada Rozkoš, Úpa, Babičino údolí, Rýzmburk, Červená hora, Červený Kostelec, Náchod
Meziměstí, Teplice nad Metují, Teplicko-Adršpašské skály, Trutnov, hrad Břečštejn, Hertvíkovice, Mladé Buky
Děčín, Česko-Saské Švýcarsko, místní hřbitov (tedy né vlastní, pouze jsem tam přespal)

Poznámky k pěším cestám, které se dochovaly

Krkonoše, Sněžka, Obří důl, prameny Úpy
Při tání posledního sněhu se vytváří tisíce stříbrných potůčků. Na svazích Růžové hory a Sněžky vzniká nádherný lesknoucí se pohled. Kdo to vidí poprvé, zůstane udiven stát. Do hukotu nespočetných stroužků padající vody ze svahů se noří myšlenky a různé představy. Při postupu údolím procházím kolem historických roubených domků, které tu stály dávno před tím než jsem se narodil. Dívám se na slunce, které se dotýká hřebenů hor a pomalu zapadá.
Právě poslední hodinu před západem slunce je to v údolí zvaném Obří důl vklíněném mezi Studniční horu, Růžovou horu a Sněžku nejkrásnější. Vítr se zastaví a ptáci a zvěř utichnou. Přichází změna mezi denním a nočním životem.
V Krkonoších jsem prožil jeden z nejzvláštnějších zážitků, na který se zapomenout nedá. Procházel jsem po turistických stezkách. Všiml jsem si, že jedna z cest vyznačených na mapě je ve skutečnosti v terénu zahrazená a zrušená se zákazem ji používat. I přes zákaz jsem se po ní vydal. Po určité době jsem odbočil z cesty a šel přímo lesem. Porost houstl a mě napadlo jít korytem malého potoka. Měl jsem sandále bez ponožek, takže se vodou šlo celkem dobře. Vody ubývalo až se úplně ztratila. Došel jsem na mýtinu, za kterou byl prudký kamenný svah na který se nedalo vylézt, tedy slepá cesta. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Skály, mýtina, tráva, rostliny i keře byly plné motýlů. Pravděpodobně to byl druh Babočky. Paví oko, Kopřivová nobo jiná. Nevím. Nedokáži to říct s jistotou i když si prohlížím různé typy Baboček na obrázku. Pamatuji si především oranžovou barvu. Motýlů byly snad stovky. Létali a posedávali úplně všude. Bez zábran sedali i na mne, beze strachu a pudu sebezáchovy. Měl jsem je na těle, na rukou i ve vlasech. Nebylo těžké nějakého motýla jednoduše nabrat na prst nebo do dlaně. Strávil jsem na tomto kouzelném místě několik hodina pak se vydal na cestu zpět, protože nebylo kde si na noc lehnout. Nechtěl jsem motýlům ublížit. Nevím jak je možné, že na tom místě bylo tolik motýlů, nevím co je to za úkaz a ani nevím proč se mne motýli nebáli. Bohužel dnes ani nevím, jak bych to kouzelné místo opět našel. Ale to je dobře. Kouzelné místo by s příchodem lidí zmizelo. Nevím, tenkrát mi vše připadalo normální a já měl před sebou tolik možností kam cestovat. Nenapadlo mě se vracet.

Český Ráj
Je léto. Jsou ohromná vedra. Všude je milion much a ještě více turistů. Zdá se, že pískovcové útvary lidi moc nezajímají. Děti pobíhají sem tam, dospělí se mezi sebou baví a kdo chce a je to jen trochu možné leze po skalách. Loupe si z nich suvenýry a zve za sebou další. Český Ráj mimo míst, kam se lidé nedostanou už není rájem. Jediné, co se mi líbilo byly Trosky. Hrad, který má dvě typické dominanty Panu a Babu, není ani udržovaný ani hlídaný. Baba mi dala krásnou vyhlídku, o to krásnější, že je k ní nebezpečný výstup. Viděl jsem hezký západ slunce a pak usnul a spal na Babě až do rána.

Cesta z Bezdězu do Liberce přes Mimoňskou lesní pustinu na dominantu okolní krajiny Ještěd
Při pohledu mířícím na horizont z hradu Bezděz je nádherně vidět hora Ještěd a její rozhledna. Rozhodl jsem se, že tam dojdu pěšky. První den mne slunko pěkně opalovalo. Kořeny v lese mi skákaly pod nohy, jakoby nechtěli, abych tudy procházel. Všudypřítomný písek pod nohama vytvářel mělkou stopu. Nepotkal jsem jediný pramen, jediný potok. Všechny louže v lese měli duhovou barvu. Pohyboval jsem se na území tehdy ještě hostující Sovětské armády. Vojáci mne naštěstí nezpozorovali a já se dokonce vyspal kousek před vstupní branou do kasáren. Druhý den jsem se dostal z dosahu vojenských lesů a přešel tankodrom, který se délkou téměř nedal přehlédnout. Vypadalo to tu jako na rozlehlé stepi. Rozsáhlé, nezarostlé a pusté stepi. Původní směr a cesta se odchýlila od vyhlédnuté Stráže pod Ralskem. Došel jsem na kopec s výhledem a upravil si směr na v dáli viděný vrchol Ještěd. Další den po spánku jsem sešel do údolí, našel hospůdku a po dvou dnech se konečně najedl. V hospůdce byla příjemná hostinská. Hezky jsme si popovídali. Popřála mi šťastnou cestu a já po půl hodině prohlédal mlhu kolem vrcholu Ještěd. Vystoupil jsem na vrchol. Vzpomněl jsem si, že před půl rokem jsem byl na Ještědu v zimě, v únoru. Byla sněhová vánice, která dobře zamaskovala vchod do budovy. Naštěstí jsem ho po chvíli našel a vstoupil do vyhřáté místnosti. Bylo plno. Na jídelním lístku měli mezinárodní jídla za „lidové ceny“ a ty navíc roznášela líná obsluha.
Rozhled z Ještědu stejně jako v únoru mi zakryla mlha. Dal jsem tedy přednost městu Liberci s hospůdkami „čtvrté cenové kategorie“ a tradiční českou kuchyní.

Úštěk, hrádek Helfenburk, Dubá, Doksy
Mám před sebou dlouhý víkend a tak vymýšlím toulání místy, kde jsem ještě nebyl. Nakonec jsem se vydal do Úštěka.
Úštěk je malé romantické městečko postavené z pískovcových kvádrů, obklopené "malým Českým Rájem", který je vcelku netknutý. Kolem se nalézá spousta údolí, kde podle vysekaných skal a různých kamenných výtvorů žili pravděpodobně chudí lidé nebo poustevníci. Je zde také malá přehrada a nedaleký hrádek Helfenburk, který částečně zrekonstruovali trampové a nadále ho udržují. Kdo chce, může v nich mít průvodce. Je to krajina, kde by se dalo zažít hezké dětství.
Od Helfenburku stále pršelo a pršelo, ne moc, ale vytrvale. Když jsem přišel do městečka Dubá, šel jsem za teplem a našel hospůdku, kde mi dali najíst. Usadil jsem se. Teplo v místnosti a moje vlhké oblečení způsobily, že ze mne stoupala viditelně pára a pod nohama se tvořila loužička vody. Místní se na mne dívali s údivem, zahraniční hosté s obdivem. Poděkoval jsem za jídlo, nechal větší spropitné za loužičku pod nohama a vydal se se soumrakem do Doksů.
Doksy jsou komerčním střediskem s pěkným pohledem na Máchovo jezero. Prohlédl jsem si okolí a některé starovesnicky vypadající uličky. Pomalu mne opouštěla fyzická síla. Koupil jsem si lístek do kina abych trochu oschnul. Po kině jsem už pod širák nechtěl. Odjel jsem tedy do Mělníka, schovat se do maringotky, ve které jsem během montáží bydlel.

Doksy, Jestřebí, Čertovo údolí, Česká Lípa
Doksy znám dobře. Cestu z Doksů do městečka Jestřebí si mimo vstupu do města moc nepamatuji. Po dlouhé cestě lesem jsem vystoupil na mýtinu. Přede mnou se objevil hrad a nad ním létala hejna racků. Zajímavý pohled. Po výstupu na hrádek Jestřebí, který je spíše pískovcovou dominantou se třemi hradbami než hradem, jsem spatřil jedny z největších a asi i nejhezčích mokřin a bažin plných kachen a racků. Všude vyvěraly bublinky a byl slyšet ohlušující řev, který kvůli rackům nepřestával asi ani v noci. Bažiny se pomalu ztrácí a nechávají vzniknout jezírko nebo spíše rybník, z kterého vytéká potůček a pomalu mohutní. Potůček se pár kilometrů před Českou Lípou vklíní do Čertova údolí, které je krásně zarostlé a skoro nepřístupné. Blízko staré, ale udržované hájenky z minulého století začínají vystupovat skály, které se táhnou skoro až do České Lípy. Měl jsem štěstí, že jsem tudy procházel brzo k ránu. Čím blíže jsem byl České Lípě, tím více cesta mohutněla a tím větší zástupy lidí jsem potkával. Na skupinkách je vidět, že dospělí jsou rádi, že o víkendu nemusí nic dělat a děti zase, že mohou dělat skoro všechno.

Bezděz
Bezděz je dominantou Máchova kraje. Není divu, že dal Máchovi inspiraci k napsání Máje. Velmi hezká krajina s nádherným rozhledem na České Středohoří, Lužické hory, Ještěd a roviny směrem k Praze a Mladé Boleslavi. Sama prohlídka hradu i s výstupem na kopec mi trvala asi dvě hodiny. Pobyt mne utahal natolik, že jsem zůstal přes noc. Voní tu krásně vzduch. Každý tu musí spát jako batole.

Mělník, Kokořín, zámek Houska
Kokořínsko je soustava pískovcových skal, širokých údolí i malých údolíček, průrev a obydlí vysekaných ve skalách. Cesta z Mělníka není až k údolí zajímavá, zato cesta samotným údolím až k hradu Kokořín se spoustou staročeských chalup a loukami s na jaře rozkvetlými květy nepřeberné škály barev, poletujícími motýli a tichým spádem potoka nadchne snad každého. Hrad je opravený a vypadá jako by se tu natáčela pohádka ve které bych chtěl mít roli. Kousek před vesnicí Kokořín je přehrada nebo spíše rybník s malým hotýlkem ve stylu 30-tých let. Naproti hotýlku přes přehradu je vysoká pískovcová stěna, na které by se ideálně provozovalo letní kino a dalo se přihlížet přímo z loděk. Z Kokořína vede jedna z cest k zámku Houska. Zámek má u silnice reklamní tabuli navštivte…, ale po příchodu k zámku si můžete prohlédnout maximálně krásnou fasádu, příkop a most. Na bráně visí nápis "rekreace ROH" - bývalé odbory.

Mělník, zámek Liběchov, Štětí
Cesta do Liběchova a dále do Štětí probíhala po silnici. Po té se hrne spousta lidí v autech sbírat víkendové zážitky. Mimo slepých ramen Labe to v těchto místech krásou neoplývá. Slepá ramena jsou plná různých vodních květin, jsou barevná, někdy i voní. Prohlížet se dají v klidu pouze k večeru, jinak jsou plná rybářů.
Zámek Liběchov je součástí Náprstkova muzea v Praze. Muzeum je zaměřené na asijské, africké a americké sbírky. Prohlídka trvá asi hodinu, ale měla by déle. Rád bych se zastavil a kochal nad různorodostí všech kultur a náboženství. Mám před sebou nádherně do všech podrobností a detailů vypracované originály i s postupy jak byly vyrobeny a následně používány.
Samo město Štětí je vlastně panelákové sídliště. Nejhezčí na městě je odchod z něj.

Mělník
Mělník je zatím mým nejčastějším východiskem na cesty. Pracuju na montážích a bydlím v maringotce na čtyřech kolech. Mám dlouhé a krátké víkendy. Krátký trvá polovinu soboty a celou neděli. Dlouhý víkend mi dává polovinu čtvrtka, pátek, sobotu i neděli. Mám tedy dost času na toulání.
U Mělnického zámku je vyhlídka do kraje a na soutok Labe s Vltavou. Protože je Mělník vyzdviženou horou nad okolní krajinu, tak má krásný výhled na Říp a České Středohoří. Zaujme i z dálky při příjezdu od Prahy. Mělník je dominantou vinařského kraje. Je zde plno vináren a hospod. Najdete tu hezkou kostnici a kostel. Zámek býval asi kdysi pěkný. Dnes má oprýskanou fasádu, ubohé sbírky i interiér. Celkově nepůsobí dobrým dojmem.
Dnes 27.7.2014, kdy píšu tyto řádky je všechno jinak. Uběhlo už víc jak 20 let.
Pro zajímavost.
Pokud se při jízdě v autě Z Mělníka do Byšice a dále do Mělnického Vtelna dívám po levé straně, vidím po celou dobu svah. Je to vrstevnice, která bývá zakreslena v mapě. Podobný svah se táhne od Kralup podél Vltavy k Lužci nad Vltavou a potom zahýbá doleva k Horním Beřkovicím, jakoby pod Říp.
Na tomto svahu mám s rodinou dům a terasovitou zahradu. Na mapě není toto ohromné údolí tak dobře rozeznatelné jako v terénu. Před dvěmi lety jsem tuto oblast projížděl téměř denně, protože jsem dělal připojení k internetu v různých domácnostech. Po mnoha projetích autem si toto ohromné údolí dokážu představit. Když určitou krajinu projíždíte křížem krážem po mnoho měsíců, pak si ji dokážete představit jako kdyby jste ji viděl ze zhora. Jako pták.

Mělník, Říp, hrad Klapý (německy Hazmburk)
Z Mělnické vyhlídky u zámku je vidět v dáli dominanta hradu Hazmburk. Pohled sám mne natolik zaujal, že jsem se rozhodl na Klapý dojít. Po cestě z Mělníka mám před sebou jednu z dominant kraje - Říp. Spolu s podřipskými vesničkami je pořád na co se dívat. Pokud chcete mít z návštěvy Řípu dobrý zážitek, pak nechoďte po cestě, která je plná lidí, ale jděte přímo do kopce. Naleznete hezké a liduprázdné vyhlídky. V minulosti byl Říp holý, nezalesněný. Zalesněný je asi dvě století. Za "praotce Čecha" asi nemohl být zalesněný. Neposkytoval by výhled do všech stran po krajině. Romantickým místem na hoře samotné je kaple. Nejnavštěvovanějším místem je místní hospůdka. Po výstupu na strmý kopec se každý rád osvěží. Myslím, že nejhezčím místem by byla rozhledna umožňující výhled na celou krajinu.
Po sestupu z Řípu jsem postupoval k Ohři. Bylo jaro a všude rostla nízká tráva. Pole se tedy dala volně přejít. Při Ohři jsou zbytky lužních lesů a krátkodobé jarní bažiny. Běžně se řeka přebrodit nedá, musíte nalézt místo s mostem. Měl jsem štěstí a narazil na železniční most a po kolejích řeku přešel. Za řekou Ohří byl svah. Po výstupu na svah jsem měl dojem optického klamu. Z Řípu je vidět Klapý jako výrazná věž, která je poměrně blízko a působí jako objekt, který z Českého Středohoří vystupuje do popředí. Ze svahu samotného jsem neuviděl blízký kopec s věží, ale výraznou horu, která se mi velmi vzdállila. Na svahu jsem se zastavil a vychutnával si soumrak a později západ slunce. Měl jsem štěstí. Z mého místa a pohledu zapadalo slunce přesně za hrad Hazmburk. Ráno jsem vstal a vysloveně se vydrápal strmou cestu nahoru. Prohlížel jsem si hrad a uvědomil jsem si, že se pohybuji ve výšce, v které létají větroně a kluzáci. Je to jeden z nejkrásnějších výhledů na České Středohoří, Krušné Hory a Litoměřicko. Hrad byl oproti dnešku volně přístupný a opuštěný a dalo se v něm přespat.

Litoměřice, hrad Kamýk, hrad Kalich
Stál jsem uprostřed nádherné, mrazivé, suché zimní krajiny bez sněhu s holými stromy a pomalovaným, šedým, pochmurným, kovovým nebem. Z úst mi šla pára a ticho kolem občas vyrušilo pípnutí okolo sedících ptáků. Tyto podmínky dodávaly cestě z Litoměřic na hrady Kamýk a Kalich zvláštní kouzlo a vytvářely zajímavý dojem. Vše mělo pochmurný lesk a půda, o kterou se neopírá vítr, vydávala zvláštní vůni.
Kamýk je malý hrádek, který není v krajině vidět a najednou vystoupí. K vrcholu porostlém suchými trsy květin, které jakoby patří na skalku je špatný přístup. Výhled je jen na malé množství polí, úvozů a domků z kterých stoupá kouř. Tento pohled ve mně vytvářel dojem jako kdybych četl knihu ve které někdo popisuje krajinu. Hrad Kalich svým jménem odkazuje na Žižku a husity. Možná byl ve své době významný. Bohužel z něj zbylo tak málo, že jsem ho nenašel a asi kolem něj jenom prošel.

Teplice, Krupka, hrad Kyšperk, Ústí nad Labem
Lázně Teplice mají hezkou kolonádu, podobně jako Karlovy Vary, menší věhlas a větší klid i když ne ruch. Teplice by měli být hlavním městem kraje, ne Ústí nad Labem. Vnitřní města jsou stejně velká, ale Teplice jsou udržovanější. Pokud se projdete Ústím okolo jeho hlavních tříd, budete mít dojem, jakoby právě skončila válka. Vše je oprýskané a zanedbané.
Krupka vypadá jako řetěz vesnic. Táhne se z Teplic skoro až do Ústí kolem silnice a jejích odboček.
Hrad Kyšperk je postaven na vysokém, skalním, krušnohorském ostrohu a je přístupný pouze směrem od hor. Okolo hradu teče jeden z mála pitných potoků ve kterém jsem se večer koupal a myl od vlasů až po paty. Při koupeli se myju pouze vodou, nepoužívám ani mýdlo ani šampon. Večer je z hradu vidět scenérie světel celého Ústí, jeho uliček a přilehlých vesnic a také část Teplic. Hrad byl postaven ve francouzském gotickém stylu s věžičkami v rozích i ve zdech. Bohužel se zachovalo jenom pár kobek.

Pernštejn
Pernštejn je hodně zachovalý hrad. Navštívil jsem ho vícekrát. Pokud jsem se k němu chtěl dostat, prolézal jsem různá křoviska i když je k němu cesta celkem dobrá. Zkusil jsem k němu dojít i přes pole zarostlé kukuřicí a měl jsem pomalu celý den co dělat. Na úpatí hory, na které byl hrad postaven je malý rybníček. U něj jsou divoké včely v úlech a dutinách stromů. Je vidět, že se o ně nikdo nestará. Z hradu je pěkná vyhlídka. Je možné v něm vcelku dobře přespat.

Stráž nad Ohří, Horní hrad, Klínovec
Stráž nad Ohří není nijak zvláštní víska, ale čundráci si zde "podávají dveře". Obec je východiště na Horní zámek nebo taky hrad. Cesta k hradu vede kolem kamenitých vršků zarostlých stromy. Na většině vršků je vidět dávná lidská činnost. Není ale bohužel poznat co bylo budováno. Samotný hrad je spíše zámek, který měl, donedávna střechy . Do dnešních dnů zůstaly pouze zdi, spodní patra a zachovalá věž beze schodů.
Kousek od hradu, na sever, je údolí s potokem, který sbírá pramínky v mokřinách pod Klínovcem. Potok byl v zimě zamrznutý a tak jsem se po něm zkusil vydat. Dalo se tudy celkem pohodlně vystupovat po kopcích nahoru. Krušné Hory jsou v zimě smutná krajina. Vytváří ji barvy bílá, šedá a tmavě zelená. Vyvstává ve mně představa, že osídlování této krajiny muselo být velmi drsné. Je zde až metrová přikrývka sněhu a tak jsem si oddychnul, když jsem se dostal k mokřinám, kde bylo pouze kolem 20 cm sněhu. Mokřiny jsou nezakrytá planina, a proto sníh odvěje vítr do lesů. Došplhal jsem se na Klínovec, kde mají dobrý čaj, pivo, lidové ceny a opelichaného medvěda. Vyhlídka byla bohužel uzavřená. Pamatuji si, že jako dítě kolem 10-ti let jsem byl se školou na "škole v přírodě" a na Klínovec jsme chodili na výlet z Božího daru. Medvěd vypadal daleko líp a vyhlídka byla přístupná.

Domažlice, Kdyně, Nýrsko, hrad Pajrek, Špičák, Černé a Čertovo jezero, Pancíř
Domažlice je staré české městečko s uličkami mezi malými domky, které se vinou kolem potůčku. Vypadá to jako menší Kampa oproti té v Praze. Dominantou města je Černá věž.
Poblíž Domažlic je Nýrská přehrada. Přehrada není turistickým rájem kvůli blízkosti hranic, ale v létě zde potkáte návštěvníky z Čech i Německa. Kousek nad hrází se vypíná hrad Pajrek, malá zřícenina, kde jsem potkal německé turisty. Černé a Čertovo jezero na mne zapůsobilo stejně jako Obří důl v Krkonoších nebo pohled na Tatry. Jezera jsou ve většině plochy mělká. Rámuje je nádherné pozadí ostře vystupujících skalek mezi stromy. Pro svoji malou hloubku a čistotu vody vidíte až na dno.
Pokud máte štěstí při výstupu na Pancíř, pak uvidíte, jak se udělá mlha. Ta sestoupí se sílícím sluncem do údolí. Poté uvidíte jeden z nejhezčích přírodních pohledů. Pod vámi je do dáli rozeseta hromada kopečků na bílé pláni. Mlha se vlní a nadouvá. Jedny kopečky zakrývá a další zase ukazuje. Během tohoto rána jsem viděl v dáli Boubín a většinu šumavských vrcholů. Nebýt Jezerní hory před námi, byly by možná vidět i Alpy.
Domažlice a Kdyně představují v rovině prostírající se mezi Českým Lesem a Šumavou průchod do Bavorska. Tento průchod byl v minulosti hlídán Chody.