Jak jde život
Rok 2014
Matyáš mi začal říkat taťů. Někdy na mě volá taťůno. Například:
Zahrada letos ožila velmi brzy. Bylo to dané tím, že zima přelomu let 2013/2014 byla velmi mírná. Byla téměř bez mrazů a úplně bez sněhu. Jaro začalo už
v únoru žlutě kvetoucím Zlatým deštěm a modře kvetoucími Modřenci. Bohužel úplně přicházíme o třešeň. Loni ještě trochu kvetla a dala několik plodů. Letos už
ani nekvetla. Přicházíme o krásný výhled na bíle kvetoucí třešeň při pohledu z okna pokoje. Kupujeme švestku a zasazujeme ji ve svahu. Snad se jí bude
dařit.
Kluci povyrostli. Stále se hašteří. Chtějí si spolu hrát. Zároveň chtějí stejné hračky a řídit hru tak aby byla pravidla podle nich. Se mnou se nehašteří,
protože jim záměrně ustoupim. Matyášem vybírá hru s malými autíčky na motivy animovaného příběhu s oblíbenými auty a zároveň postavami MC Quinem a Burákem.
Hází se kostkou a postupuje po políčkách. Hra obsahuje hrací karty, které buďto umožňují házet vícekrát nebo stát a nechat hrát soupeře. Maty pochopitelně
trochu švindluje. Já musím prohrát. Baví mě sledovat jakou má radost z výhry.
Ríša přináší ze školy písemku z angličtiny. Nemá v ní jedinou chybu. Dostává za jedna. Ostatní ve třídě údajně nějaké chybky měli.
Ricky přestal chodit do skautské skupiny Střelka a začal chodit do kralupského Sokola. S kamarády a spolužáky Dádou a Eliškou ze čtvrté třídy se věnují
atletice.
Od začátku roku podruhé u řeky. Já s Ríšou máme kolečkové brusle. Matyáš odrážedlo, tedy kolo bez šlapek. Součástí výletu je pobyt v restauraci U Prasátek
v Dolánkách. Kluci řádí na hřišti s prolézačkami. Já si dávám pivko a pozoruju skály na protějším břehu nad řekou. Přivírám oči, opaluju se a chvílemi
klimbám. Po pobytu v restauraci jedeme s bruslemi a šlapadlem dál až tam kde končí asfalt. Kluci sbírají kameny a hází je do řeky. Občas se k nim přidám.
Vracíme se do auta. To bývá většinou zaparkované na úzké cestě mezi Chvatěruby a Dolánkami. Vyzvedneme mamku, které po šesté odpoledne končí směna v
drogerii Teta.
Vstáváme. Při snídani se díváme na kreslenou pohádku. Ríša uvidí na skle okna mouchu. Vezme plácačku na mouchy a prohlásí:
Chystáme špekáčky na oheň na zahradě. Mamka si při té příležitosti vzpomene, že Richard ve věku kolem čtyř let říkal před návštěvou řeznictví:
Mamka se ptá Matýska, jestli si pamatuje jakou pohádku měli dávat ve školce. Pohádka se nekonala, protože nepřijel divadelní soubor. Matyáš řekne s naprostou
samozřejmostí:
Matyáš chce vědět jestli kluci mají piňdíka a holky buchtičku. Řekne mamce: Ty máš taky buchtičku? Mamka mu odpoví:
Už několik dnů je chladno a často prší. S klukama tedy nemohu nic moc podnikat. Sedí spíše u počítače a hrajou hry.
Učím Matyáše jezdit na kole. Někdy se vzpírá a trochu lituje. Nepovolím. Stále po něm chci aby se snažil. Matyáš má tendenci spíše na volnoběh šlapat
dozadu než dopředu. Musím mu tedy neustále střídavě tlačit pomocí vlastních rukou levou i pravou nohu do pedálu aby se rozšlapal. Po mnoha pokusech to
pochopí a začne se snažit. Nejdříve trénujeme na trávníku malého hřiště u řeky, později to zkoušíme na asfaltové vozovce. To už ho jenom přidržuju za ramena
nebo boky. Docela to jde. Musím ale kolem Matyho neustále pobíhat. Držet se jeho tempa. Další pokusy s jízdou na kole budou lepší a lepší a já se tolik
nenaběhám.
Ríša se stále zlepšuje v jízdě na kolečkových bruslích.
S Richardem probíráme matematiku. Nejde mu spočítat jakou dobu trvá cesta např. z Prahy do Brna pokud známe čas odjezdu i příjezdu. Dělá mu problém
pochopit, že může sčítat minuty a ty převádět na hodiny až po naplnění 60 minut. Tedy, že nepracuje s desítkovou, ale šedesátkovou soustavou. Jinak je ale
hodně dobrej a s učením nemá moc problémy.
Vyzvedávám Matyáše ze školky. Převléká se v šatně a stále něco povídá. Je daleko upovídanější než Ríša v jeho věku. Ptám se ho jestli snědl oběd. Odpovídá
že ano. Dále se ho ptám, co k obědu měli. Říká mi, že rybičku a brambory. Já:
Dívám z okna pokoje přes zahradu na nebe, na kterém se odehrává scenérie zapadajícího slunce. Mraky mají barvy od šedé přes načervenalou po bílou. Mezi nimi
prosvítá modrá obloha. Je něco po deváté.
Čtu německou pohádku Schneewitchen und die Sieben Zwerge, česky Sněhurka a sedm trpaslíků. Napřed čtu věty německy. Poté je přeložím do češtiny aby kluci
rozuměli. Pohádky mně samotnému pomáhají němčinu zvládnout.
Po čtení si Ríša a Máťa prohlížejí fotky na počítači. Na fotkách je Matyáš ve školce kde probíhal karneval s různými soutěžemi pro děti. Děti mají masky nebo
obleky zvířat. Matyáš vystupuje jako slon s velkýma ušima na hlavě. Docela mu to sluší.
Richard opět dostává ve škole jedničku. Ani nevím z čeho. Takovou spoustu jedniček jsme ani já ani Jája ve třetí třídě neměli. V matematice se s Ríšou učíme
dělení se zbytkem. Při učení češtiny se mi pochlubí, že už umí vyjmenovat a určit všechny pády.
Mamka prodělává nemocenskou. Má problémy s nohou. Opět ji zlobí křečové žíly. Byla na vyšetření kde ji doporučili nosit stahovací punčochu a dohodli se s ní,
po létě, na další léčbě. Možná je i operace, tu už jednou prodělala. Na bolesti a omezení otoku dostává léky.
Vkládám do rodokmenu nové údaje týkající se rodiny mé ženy. Rodokmen je součástí vlastních interaktivních webových stránek. Vkládám údaje z Oddacího listu
Máme za sebou zajímavé setkání s paní Ivetou Králikovou z Kralup. Jsme pozváni na návštěvu. Ihned po vstupu do jejich domu si všimnu obrazu nade dveřmi. Je
na něm fotoportrét
Teploměr na fasádě ve stínu ukazuje kolem půl čtvté odpoledne teplotu 33,5 stupně celsia. Aplikace v mobilu zobrazuje 31 stupeň celsia.
S klukama a dětmi od sousedů Mikulášem a Elinkou stavíme týpí v lese. O kmen silnějšího stromu opřeme a přibijeme hřebíky různě silné kousek nad zemí
odsekané stromky. Poté je obtočíme drátem. Na dráty postupně zavěsíme větve, které zbyly po očištění stromků. Větve na stěny týpí získáváme i ručním
lámáním dalších hodně malých stromků. Můj bratr Renda profesí hajný by řekl, že jsme udělali probírku a les trochu vyčistili. Děláme i okénko na pozorování
nepřátel. Pršet do bunkru trochu bude, ale při pěkném počasí se dá běžně používat. Po posekání trávy na zahradě jim ji dám usušenou do týpí jako podestýlku.
Samotná konstrukce stojí na větším kameni nad naší zahradou. Je kousek za plotem. Děti mají radost, že se mohou sami rozhodovat a stavět podle svého.
Starší kluci si mohou, po vysvětlení co a jak, samostatně vyzkoušet sekat sekerou. Hodně je to baví.
Opět u řeky. Je s námi i mamka Jája. Matýsek se konečně rozšlape a jede poprvé sám na kole. Musím kolem něho trochu popobíhat abych ho případně podržel. Když
se chce ohlédnout, otáčí řídítka stejným směrem, kterým se dívá. Nejede tedy rovně. Stejně to probíhalo i před pár lety u Ríši. Ten je tento den na bruslích.
Jde mu to.
Jája si sbalila věci. Nastupuje do nemocnice Pod Petřínem. Budou jí operovat křečové žíly v noze. Po sbalení se ke mně přitulí. Výskám ji ve vlasech.
Usíná.
Mamka, které je 73 let se mi svěřila, že jde pro změnu na zákrok s bolavým obličejem. Pomocí mobilu se bavíme o jejím bratrovi a mém strýci
Je zvláštní vidět syny kypící životem a přitom chápat, že jednou budu v letech stejně jako moje máma nebo můj strýc. I přes smutné události je ve mně
spokojenost. Pocit jako kdybych se díval do věčnosti. Stav, který naznačuje, že vše dobře dopadne.
Operace babičky Jarmily dopadla dobře. Obličej je po operaci. Samostatně se léčí doma.
Jája je napřed také v pořádku. První den po operaci v nemocnici vypadá vše OK. Pak se to prudce zhorší. Z nemocnice ji odvážím domů. Poslouchám a dívám se,
jak ji vše bolí. Hlavně hlava a záda. Trpí nechutenstvím. Je ji stále nevolno. Ani pít nemůže. Po dvou dnech v tomto stavu ji raději odvážím zpět do
nemocnice. Prohlédnou ji na chirurgii a pak také na neurochirurgii. Provedou EKG. Opět ji hospitalizují. Pro celkovou slabost nasadí kapačky do žíly. Po dvou
dnech je celkem OK. Třetí den ji tchán Petr opět odváží domů do Kralup. Bude ještě asi měsíc na rekonvalescenci doma.
V domácnosti nám během nemoci pomáhá babička Jana. Matyáše pro nemoc Jáji ve školce omlouvám. Nakonec ho s již relativně zdravou Jájou přivedím pouze
poslední den 27. června na rozloučení s kolektivem a družinářkami.
Já mezi všemi problémy musím chodit do práce.
Ríša očekává samé jedničky a také je v pátek 27. června dostává. Domlouváme se s Jájou, babi Janou a dědou Petrem a předáváme mu všichni za vysvědčení
dotykový mobil a digitální hodinky. Ríša hned ten den stáhne několik her do mobilu a hned je hraje. Máťa neustále upozorňuje, že on také bude mít mobil až
bude větší jako Ríša.
Na kolech se jedeme podívat do třešňovky, která je nad obcí Malá Bučina. Bučina je vesnice při silnici z Kralup do Velvar. Vydáváme se až na konec ulice
Lutovítova v Kralupech, potom lesem, po poli, kousek silnicí, zase po poli a jsme na kopci v třešňovce nad Malou Bučinou. Po ochutnání a natrhání třešní do zásoby na kole vyrážíme do Velvar. Projíždíme kolem sila na obilí. Cesta vede polem. Je vzdálena od sila asi 150 m. Projíždíme Velkou Bučinou, poté
ulicí Komenského a dojíždíme až na náměstí Krále Vladislava ve Velvarech. V cukrárně si kluci dávají zmrzlinu. Já pivko a kávu. Zpět jedeme stejnou cestou
s několika přestávkami. Zastavujeme ve Velké Bučině na dětském hřišti. Kluci řádí. Mates si strhne strup velký asi jako pětikoruna, který měl už pár dnů
na koleně. Naštěstí to nekrvácí a já mám preventivně náplast v batohu. Vyzvedáváme ukryté třešně, které jsme předtím schovali do trávy v třešňovce.
Vydáváme se domů za mámou.
Dívám se z okna budovy letišti AERO Vodochody. Prší. Je chladněji kolem 22 stupňů. Popisuji na několika řádcích příběh našeho života. Jednotlivé zápisy
ohraničené datumy obsahují události za několik uplynulých dnů nebo týdnů.
Matýsek byl u zubaře. Bolela ho čtyřka vlevo nahoře. Podobně jako Rýšu ten samý zub před několika lety. Zubařka a poté zubař se pokusili zoubek zachránit.
Odvrtali plombu a po několika dnech zub opět zavřeli. Bohužel zub zlobil dál a tak ho dnes museli vytrhnout. Při první léčbě Mates spolupracoval. Byl velmi
chválen za statečnost. Při druhé léčbě dostal poprvé injekci. Když začala být pusa necitlivá, tak se rozlítostnil a moc spolupracovat nechtěl. Asi měl zlé
tušení. Mamka vzala Matýska na klín a zub šel ven. Krátce poté mi Jája volala s popisem události a já slyšel Matese brečet až skoro nemohl popadnout dech.
Bylo mi ho líto, tak jsem ho po telefonu trochu chlácholil.
Přijel děda a babička. Ta ho slíbila také chlácholit, protože mamka Jája musí do práce. Pochopitelně zoubek schováme pro zoubkovou vílu aby Matymu za něj
přinesla korunky. Korunky se asi obratem promění na sladkosti a ty nesvědčí zubům. Matyáš dostal jako bolestné hračku panáčka Igráčka.
Kupujeme kulatý bazén o velikosti 3,66 x 0.75 m. Klukům tím zpestřujeme prázdniny. Každý den řádí ve vodě jako diví. Ríša mi ukazuje jak se umí potápět,
šnorchlovat a plavat s brýlemi. Matyáš se také začíná potápět. Do bazénu chodím s klukama většinou až po práci, kdy mám za sebou 12-ti hodinové směny. Při
letních teplotách kolem 35 stupňů je to příjemné. Matyáše nebo Richarda vezmu na záda a dělám rozhoupáním hladiny vody tsunami. Vlnobití v bazénu vytváří
až metrové vlny.
Sedím v budově letiště AERA vodochody poblíž letištní plochy. Tvořím zápis, který poté převedu na webové stránky. Zápis bude smutný.
Před dvěma dny zemřel strýc Richard Hurt. Bratr mojí mamky. Bylo mu 75 let. Moje máma je tedy poslední ze tří sourozenců rodiny Hurtových. Hodně jí to
vzalo. Ten, kdo zbude z rodiny poslední vlastně všechny opláče. Babička, mamka mojí mámy se dožila 83 let i s cukrovkou. Mamka je povahou i podobou po ní.
Moje máma mi říkává, že mám trochu orlí nos podobně jako strejda Richard. Moji kluci, Richard a Matyáš, tuto událost moc nezaznamenávají. Nemají na to věk a
strýce vlastně nikdy neviděli.
Jája vzpomíná, že když jsme byli v Trstenicích na návštěvě u strýce na zahradě, tak ji zval na ryby. Že půjdou ráno jenom oni dva. Já si vzpomínám jak nám
strýc říkal, že pěstuje vinou révu a z té dělá tři druhy vína. To nejlepší pro sebe. To druhé pro známé a pro návštěvu. A to poslední na prodej. Odrůda
vína pro něj nebyla podstatná. Možná to tak mají všichni vinaři. Nezáleží na odrůdě, ale na kvalitě zpracovaného vína.
Sedím u mamky v obýváku v Habartově a píšu. Jsme u ní a bratra na návštěvě. Bráchovi pomáhám sklízet obilí do stodoly. Házíme je z valníku pomocí lopat.
Ríša má možnost svézt se traktorem a kombajnem a dokonce je řídit. Byl z toho nadšenej. Mamka si to také zkusila. Tetě Janě, ženě Rendy, přivážíme darem
kytku zvanou Kala fialové barvy s fialovým květináčem a motýlem jako dekorací, protože má nadcházející středu 53 narozeniny.
Cestou do Habartova se zastavujeme v Lokti. Prohlížíme okolí hezkého gotického hradu, místní uličky, náměstí, kostel a sestupujeme k řece. Tady právě
probíhá zkouška na následující představení o víkendu. Pro focení je to nádherné místo, zvláště když je slunce nízko nad obzorem. Na Lokti jsme byli poprvé
s Jarkou asi před 15 lety na prohlídce i s bráchou Rendou. Tehdy to mimo zámku byla neudržovaná vesnice. Dnes je to kouzelné místo podobně jako Český
Krumlov v Jižních Čechách.
S klukama vyrážíme na výlet na vrch Lovoš v Českém Středohoří. Jedeme vlakem, ne autem, protože si to přeje Matýsek. Od zastávky Lovosice město postupně
vystoupáme na samotný vrch. Je to pěkný krpál s převýšením kolem 200 m. Z Lovoše je nádherný výhled na celé okolí. Na Milešovku, Říp, hrad Klapý,
Žernošecké nebo také Písecké jezero. Nad Středohořím je vidět bouřka, která prochází těsně kolem nás. Spadne na nás pár kapek. Máme sebou divadelní kukátko.
Tím si vše přibližujem. Cesta zpět z kopce dolů nám trvá asi hodinu. Sestup bývá někdy náročnější než výstup.
Procházíme zázemím zámku Nelahozeves. Tedy jenom parkem a nádvořím. K zámku se dostáváme na kole. Richard jak povyrostl je pořád vepředu, pořád v čele.
Matýska vezu za sebou na sedačce. Na nádvoří hradu jsou nachystány soutěže se vstupným za 50 korun. Kluci skládají z různých částí rozlámaný erb místních
pánů, loví dřevěné ryby pomocí prutu s háčkem, hází kruhy na zmenšeninu hradu a poté kruhy chytají pomocí meče. Uděláme pár fotek a vydáme se domů opět
po Dvořákově stezce. Zastavujeme u řeky v restauraci Marína. Restaurace je zároveň přístavištěm pro sportovní lodě a jachty. U restaurace jsou prolézačky
a houpačky.
V pondělí pro změnu procházíme zázemím zámku Veltrusy. Největší atrakcí je pro kluky na tomto zámku sbírání mincí z místní kašny. Provádíme to už
poněkolikáté. Opět děláme fotky. Vydáváme se s koly do rozlehlého parku. Kluci vylézají na pískovcovou sfingu umístěnou na mostě a prolézají místní uměle
zbudovaný hrad. Poblíž je pavilon Marie Terezie a Červený hrádek ve kterém je domov pro seniory. Terezínský pavilon imituje antické památky. Čtyři velké
sloupy s klenbami navrchu a vypouklou střechou. Na té jsou umístěny 4 velké dekorativní vázy z pískovce. Uprostřed stavby je menší asi metr a půl vysoký
sloup. Na ten vysazuji Richarda a poté i Matyáše a dělám fotky. Při cestě zpět Richardovi upadne šlapka od kola. Dotlačíme tedy ručně kola na zámek.
Zkoušíme sehnat kleště na utažení. I přesto, že je zámek plný restaurátorů, nikdo údajně kleště nemá :-( Tlačíme kola dál přímo do Vletrus. Nakonec nám
pomohá hodný majitel prodejny železářství :-) Zapůjčí nám odpovídající klíč. Šlapka od kola se dotáhne a my můžeme pokračovat do Kralup.
Letiště Vodochody. Venku je slabý, ale vytrvalý déšť, který vydrží asi celý den. Celkově je tento měsíc na léto neobvykle chladný. Stále je kolem 20
stupňů.
Na výlety je toto počasí, pokud neprší, ideální. 22. srpna jsme s klukama celý den v Litoměřicích. Původně jedeme na prohlídku litoměřického podzemí.
Středověká sklepení jsou rozsáhlá a vzájemně propojená. Umožňují vstup do domů vinoucích se kolem náměstí. Fotit není vcelku co. Zajímavý je spíše sám
labyrint chodeb. Litoměřice jsou sídlem biskupů již několik staletí. Na městě je to vidět. Všude je plno kostelů různého vyznání a církevních staveb. Po
rekonstrukci jsou Litoměřice velmi hezké město. Mně i klukům se nejvíce líbí zvonice na vrchu věže kostela, který stojí v areálu biskupského sídla.
Z věže je hezký výhled na město i okolí. Ovšem nejlepší je zážitek spojený se zvoněním zvonů. Od zvonů obehnaných pletivem jsme vzdáleni asi 2 metry. Při
samotném zvonění, které trvá každou hodinu asi pět minut je cítit každý úder rezonující v plicích a celém těle. Matýska mám přitisknutého k tělu a přidržuju
ho rukama na prsou aby se nebál. Při prvním úderu sebou znatelně cukne, ale pak se jen dívá a usmívá. Nejen vyhlídka z věže, hezké jsou také vyhlídky z
hradeb, náměstí, spousta různých soch, nápisů a dalších památek. Děláme spoustu fotek. Chci jít s mamkou Jájou v Litoměřicích do divadla nebo na koncert.
Uvidíme.
Letiště Vodochody. Venku je mlha a sychravo. Říjen je oproti srpnu teplý. Většinou svítí slunce.
S klukama jedeme na Máslovické dýňobraní. Nakonec ale na samotnou akci nejdeme. Odradí nás vstupné a nabídka dýně ke dlabání za 80 Kč. Místo toho sejdeme
k řece Vltavě k domku a kiosku libčického převozníka. Dáme si zmrzlinu a pivko. Poté jdeme kolem řeky a zkoušíme najít Větrušickou rokli kde má být
jeskyně s údajnými zbytky pravěkého osídlení. Cesta k jeskyni není značená ani nijak viditelná. Podle odhadu šplháme do skalnaté stráně. Jeskyni nenácházíme,
ale výhled ze skal je hezký. Vidíme Libčice a především zátočiny řeky. Vyšplháme do míst, kde dlouho nebyli lidé. Dá se to poznat podle slabších
ztrouchnivělých trčících kmenů, které jdou snadno zlomit. Ríša při lezení určuje směr. Já hlídám Matýska. Občas ho povysadím aby zdolal strmější úseky.
Matyáš se snaží a leze i po čtyřech. Klukům se to hodně líbí. Zpět si dolů stejnou cestou netroufám a tak jdeme vrchem po poli dokud nenajdeme místo skal
pouze svah. Ten jde lehce sejít. V polovině svahu narazíme na cestu. Ta nás dovede k včelařskému ústavu DOL kousek od řeky a kiosku odkud původně vyrážíme.
Cesta je první Matýskovou výpravou kde se sám musí snažit něco zdolat. Podobně jako Ríša před několika lety v Dolánkách kde jsme šli od Vltavy kolem potoka
ke Zlončicím a dále údolím kde jsou zbytky staveb po již nepoužívané vodárenské soustavě. Došli jsme tehdy na mýtinu, kde bydlela samotná žena v malém domku
bez elektřiny a vodovodu. Potkáváme ji na cestě, kde seká dřevo na otop. I přesto, že byla bez civilizace, nebyla úplnou bezdomovkyní. Byla čistě oblečená
a upravená a asi i spokojená. Trochu se lekla našeho psa. Prohodili jsme pár slov. Ona přitom dále štípala a řezala kmeny stromů. Bohužel popis této cesty mi
Matyáš omylem smazal i celým rokem zápisů když si hrál na mém počítači.
Richard nastoupil v září do 4. třídy. Stále je dobrej v učení. Ve třídě má dobrou partu. Učitelka je milá a oblíbená. Richard chodí cvičit na "sportovky" a
do Sokola. Přináší další medaili. Chtěl mít bronzovou, protože má samé zlaté a stříbrné. To se mu nakonec povede. Myslím, že to je za trojboj. Tedy běh,
skok a hod kriketovým míčkem.
Z Matyáše se stává předškolák. Dává se dohromady s několika klukama. Jeho nejlepším kamarádem je Vojta. Už u něj byl několikrát na návštěvě. Chce u něj
i přespat. Podobně jako Ríša u Lukáše.
Dívám se z okna pokoje na podzimní zahradu. Některé květiny stále kvetou. Nejen podzimní a trvalky, ale i růže. S Matýskem na zahradě barvíme litinový
plot černou barvou. Moc ho to baví. Nad plotem se na starém kmeni, který zbyl po uschlé třešni, vyjímá velká ptačí budka s krmítky, které pravidelně
zásobujeme semínky slunečnic. Slétají se sem celé roje sýkorek a ostatních drobných ptáků. Přilítly i hrdličky. V minulých letech nám na zahradu
přilétal i strakapoud. Je větší než holub a velice barevný. Letos jsem ho ještě neviděl.
Od 25. do 28. října pobýváme v Krkonoších. Ubytujeme se v penzionu Pod lesem. Je to chata na vrchu stráně nad Pecí pod Sněžkou. Tam kde začíná les. Z oken
i z terasy je velmi hezký výhled na Pec i na chaty na okolních stráních. Pokoj je malej, ale útulnej. Majitelka, žena kolem padesátky, příjemná a ochotná.
Dělá nám snídaně i večeře k polopenzi.
První den uděláme obhlídku Pece pod Sněžkou. Druhý den vyjedeme lanovkou na Sněžku, touláme se po hřebenech, navštěvujeme Luční boudu a poté scházíme
Obřím dolem zpátky do Pece. Do Obřího dolu docházíme do západu slunce a do Pece při setmění. Na penzion dojdeme až za tmy. Při večeři na nás je vidět
opálení sluncem nebo spíše ošlehaní větrem. Pohled ze Sněžky je nádherný. Čechy jsou celý den pod mraky. Sněžka s Pecí a okolím se koupou ve sluníčku. Je
jasno bez jediného mráčku a teplo jak v létě. Určitě je minimálně 20 nad nulou. Je zajímavé, že při pohledu ze Sněžky jsou Čechy celé pod mraky a v Polsku
není ani mlha. Na polské straně je vidět hodně do dáli. Máme sebou dalekohled a tak si vše zvědavě prohlížíme. Na některých místech je čerstvě napadlý sníh,
ale je ho málo. Jinak je vše suché.
Poslední den pobytu s klukama trávíme v zábavním parku. Jezdíme na bobech po horské dráze. S mamkou Jájou si dáme pivko. Ríša s Matyášem chodí střídavě
na velké trampolíny a na dlouhé skluzavky. Vydrží nám to na sluníčku celý den. Až k večeru jedeme zpět do Kralup n/Vlt. Chci s klukama v létě přespat pár
dnů na Luční boudě jenom ve spacáku a přitom prolézt široké okolí Krkonoškých hor. Mamce se do spacáku moc nechce.
Richard uplynulý víkend přespal u kamaráda Lukáše v Dolní kamenici poblíž Velvar. Údajně řádili celý den na zahradě. Honili se s pistolemi, které střílí
pěnové náboje.
U nás byl pro změnu celé odpoledne kamarád Matýska Vojta. Řádili, hráli si a naoko se prali. Matýsek byl u Vojty už několikrát i s dalšíma klukama. Vojta
je z Kralup. Na řadový domek, kde Vojta bydlí, se můžeme dívat přes údolí původních Kralup z naší terasovité zahrady.
Letiště Vodochody. Venku je mínus jeden stupeň. Lehce prší. Nízká teplota způsobuje namrzání vody na všem, čeho se dotkne. Ledem jsou obalené stromy, ploty,
světla, stavby, prostě vše. Zem ale ne. Ta je stále teplejší než vzduch a tak odolává.
Richard má desáté narozeniny. Sezval kamarády na oslavu. Schází se jich kolem osmi. S bráchou Matýskem celkem 10 dětí. Dostává dort ve tvaru tanku,
airsoftové pistole, atlas vesmíru, knihu Deník malého poseroutky č. 4, zápisník, kam si může psát o svém vlastním životě. Nejvíc se mu líbí kniha Deník
malého poseroutky a airsoftové zbraně, co střílí kuličky. Bohužel já jsem z airsoftových zbraní zklamán. Objednávám 2 zbraně a 2 masky. Masky do narozenin
prodejce z aukce Aukro na internetu nezaslal. Od objednávky je to již 19 dní. Jedna airsoftová pistole se rozbije po půl hodině užívání. Další přestane
střílet po čtrnácti dnech.
Se syny nachystáme pro kluky
Mamka klukům nachystala dětské šampaňské, opekla kuřecí nagetky, nakrájela zeleninu a pečivo. Kuřecí nagetky během chvilky zmizí, pečivo sem tam, zeleniny se
kluci ani nedotknou. Vě věku Matyáše je to u kamarádů obráceně. Zeleninu jo. Maso jen s přemlouváním.
Mamka Jája slaví narozeniny hned po Richardovi. Doma, soukromě v rodině, to vlastně vždy slavíme společně. Mamka dostává darem kalhoty, halenku tvořenou
lesklými, malými, černými kolečky a dámské boty. Ty spolu vybíráme v Praze v různých prodejnách několik hodin. Od kolegyň v práci dostává hodinky a náramek.
Musela být opravdu hodná, když si toho tolik zasloužila :-)
Vyzvedávám Matýska na cvičení, které se pravidelně koná v Ríšovo škole v Mikovicích, kde je malá tělocvična. Na cvičení přichází i postava Mikuláše v kostýmu.
Po cvičení a po odříkání básničky dostávají všechny, různě staré děti, balíček sladkostí. Dětem stačí málo. Jsou bez přetvářky šťastné. Po balíčku sladkostí
zpívají nejen vrstevníci Matyáše písničku Skákal pes přes oves. Přítomné mamky slzí dojetím nad vlastními ratolestmi.
Naposled tento rok vyzvedávám kluky ze školy a školky. Mají před sebou prázdniny až do 5.ledna. Moc se těší na vánoce. Stihám před svátky koupit větší
televizi, Jája obstarala hry na konzoli Xbox One. Tyto svátky doma vytvoříme multimediální centrum :-)
Konzole obsahuje i kinect pro snímání pohybu hráče. Člověk není jen pasivním, ale spíše aktivním hráčem. Kinect se hodí na tanec, jógu nebo sportovní hry.
Jája z her vybrírá pro Matyáše Need for speed, což jsou závodní auta, pro Ríšu hru Thief, což je velmi hbitý, šikovný zloděj a bojovník plnící různé úkoly
a pro sebe Dance 2014. Konzole má i přehrávač formátu Blue Ray. U něj s využitím počkáme na případné nákupy disků přes aukce a výprodeje. Přes Xbox je možné
pouštět filmy nebo zobrazovat fotky pomocí formátu a paměti USB flash. Všechny funkce nemá smysl rozepisovat. Podobně je na tom nová televize značky Panasonic.
Vybíráme uhlopříčku 100 cm. Větší uhlopříčka do pokoje, s ohledem na vyžadovaný odstup při sledování, nedává smysl.
Kvůli konzoli, televizi a hlavně prostoru pro snímače kinectu přemísťujeme postel a nábytek v pokoji a stěhujeme police i s obsahem do jiné místnosti v
domě.
Matyáš dokončil i s certifikací předškolní vzdělávání ve školce. Bohužel dodnes, i přesto, že tento kurz absolvoval několik týdnů, nevím co bylo jeho obsahem
a zaměřením. Nevím tedy proč byl do kolektivu čtyř dětí vybrán, co se učil a co je výsledkem celého procesu. Učitelky i lektorky mlčí. Zkouším se více dozvědět
při zavolání do kanceláře lektorek kurzu v Roztokách u Prahy, ale nic mimo příslibu, že mi sami zavolají, nezjistím. Jsem pozván na hodinu výuky ve školce.
Přítomny měly být i lektorky. Matyáš je ale nachlazen a tak na poslední hodině chybí. Já pochopitelně také. Poslední den před zimními prázdninami Matyáš do
školky nechce. Vzpírá a lituje se. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Doma je Maty veselej, živej a upovídanej. Je přiměřeně zvědavej a rád se všeho
účastní.
Richard dostává za sebou čtyři jedničky. Další den opět čtyři jedničky. Úplná smršť. Učení ho baví. Já jsem rád, že mu jde i angličtina. Tu se učím s ním.
Zjišťuju, že zapomínáme slovíčka ze třetí třídy a tak je více opakujeme.